Moje vlasy, symbol ženské krásy, sebejistoty a moci mě začaly nepravidelně opouštět od 2,5 let. Jako dítě jsem v rodině vnímala v tu dobu určitý „povyk“ nebo změnu přístupu rodiny, komunikace, vždy když se to stalo. To se opakovalo nepravidelně celé dětství a dospívání.
Pozornost a láska
Vlasy, kterých měly ženy v mém rodu opravdu mnoho, jsem já opakovaně a nepravidelně ztrácela. A v rodině se vždy zvedla vlna pozornosti k mému problému. Najednou jsem cítila lásku, vřelost, empatii a zájem – ženskou energii. Najednou se mnou moje mamka začala chodit k lékařům, babička zňěžněla a všimli si toho i muži. Měla jsem vidítelný problém s vlasy a rodina se začala starat. Vlasy mi také padaly v období nečekaných změn, kdy jsem se cítila slabá.
Například v době rozvodu mých rodičů.
V deseti letech se moji rodiče rozvedli. Byla jsem v šoku. Držela jsem s otcem, který byl příčinou rozvodu. Můj ráj na zemi se rozpadl a já jsem se ho snažila zachránit. Veškerou sílu jsem dala do udržení vztahu s otcem. Jako mezek jsem ho navštěvovala každé pondělí. Většinou se mi na návštěvy jeho nové rodiny nechtělo. Nedokázala jsem to pustit (vypadnout z toho) být pasivní (ženská) a nechat aktivitu na otci. Bála jsem se, že se mi vztah rozpadne. Cítila jsem velkou nepohodu, stres. Vlasy mi vypadávaly.
Co lékaři?
Návštěvy u lékařů si pamatuji doteď. S mamkou jsme absolvovaly cesty k mnoha specialistům a vyhlášeným odborníkům. Ano, byl to čas strávený s mamkou společně. Dostávala, co jsem potřebovala a co mi chybělo. Mamka a celá rodina se moc snažila mi pomoci. Zajímali se o mou slabost a dávali mi čas a energii a vlasy mi po nějaké době opět dorostly. Tenkrát, a ani dnes, žádné zázračné prášky na alopecii nebyly. Pomohlo mi něco jiného?
Po narození syna.
Pokud jsem měla nepadací, klidnější, pasivnější období, moje vlasy byly opravdu husté a nádherné. Stejně jako vlasy žen v mém rodu. Byly krásné a dlouhé, také když jsem otěhotněla. Vlastně jsem se na životní změnu – narození dítěte, vůbec nepřipravovala a otrocky jsem pracovala do poslední chvíle. Doslova do porodu. S příchodem syna, tak jako každé matce, a to ze dne na den, se mi změnil svět. Pro mě to byla opravdu rychlá velká změna a tlak. Asi měsíc po porodu jsem vyrazila ke kadeřnici a nechala si své krásné dlouhé vlasy ostříhat, skoro dohola. Bylo to intuitivní rozhodnutí a následovala velká duševní úleva. Nechala jsem se dobrovolně připravit o svoji ozdobu a ženskou krásu, o svoji erotickou moc. Mohla jsem se tak pohodlně věnovat své mateřské části. Vypadala jsem jako chudinka a bylo mi to jedno. Moje okolí bylo v šoku. Vlasy mi ale v tomto období nevypadaly.
Dohola, ale jedu dál!
Po mateřské jsem začala pracovat na pohodičku (pasivně) a s touto změnou vlasy také nevypadaly. Po pár letech jsem ale změnila zaměstnání a začala pracovat v neziskové organizaci. Začátek nebyl jednoduchý, spíš šílený. Neznala jsem hranice (Mars ve Střelci) a celá jsem se do práce položila. Tou dobou jsem také měla autonehodu se služebním autem (varování, brzda). Smyk na pražské spojce jsem v plném provozu přežila jen s boulí na čele. Také jsem měla sny o zemětřesení s mými pracovními kolegy (tou dobou už jsem pracovala se sny). Vlasy mi začaly vypadávat. Došlo to tak daleko, že mi vlasy vypadaly všechny. Navíc mi tentokrát vypadalo i obočí. Nebyla jsem ochotná udělat žádnou změnu a v pracovním tempu (mars) a v zápalu jsem nepolevila. Nedovolila jsem nikomu, aby mi pomáhal (hrála jsem si na hrdinu). Nepřiznala jsem si, ani svým pracovním kolegyním, že jsem slabá a že už to nedávám. Jela jsem jako buldozer a nasadila jsem si paruku. Vnitřně jsem cítila, že je to velká lež a paruku jsem vyměnila za šátek. Bez šátku jsem měla odvahu chodit jen doma. Na veřejnosti bych svoji hlavu nikdy neodhalila. Cítila bych se tak zranitelná, nejistá a slabá (ženská).
Netušila jsem však, co s tím. Abych vyhověla naléhání svého okolí, navštívila jsem vlasovou kliniku. Nechala jsem si udělat rozbory krve. Na nic se nepřišlo a vlastně jsem byla úplně zdravá. Jako obranu jsem si začala dělat z toho legraci, abych se z toho nezbláznila. Tou dobou jsem se začala zajímat o psychosomatiku. Tak začala moje cesta v hledání příčin nemocí, a trvá doteď.
Ouha, našla jsem si první vlas.
Asi po dvou letech holého období jsem našla první vlas. Jupí, bylo mi jasné že se něco změnilo. Vědomé to bylo jen částečně. V práci jsem požádala o rozdělení mé činnosti na další lidi. Vztah s kolegyněmi se změnil, zažívaly jsme harmonické a láskyplné období, pomáhaly jsme si, smály jsme se.
Tenkrát jsem si vůbec neuvědomovala, proč se to děje, jak to souvisí s mou slabostí, s mými vlasy. Co mě ale neopustila, byla moje víra, že holé období je jen přechodné. Věděla jsem, že jsem na cestě.
Přišla jsem jen o vlasy?
Když tak přemýšlím, co mi tato holohlavá situace vzala, byla to moje ženská síla a krása. Připadala jsem si bez vlasů jako chudinka. Vnímala jsem velmi zřetelně svoji zranitelnost. Ale neměla jsem odvahu, ukázat ji veřejně. Na snové skupině, kterou jsem tenkrát navštěvovala, jsem u cizího snu o vlasech cítila, jak mě to emočně rozhodilo. Cítila jsem obrovský příval emocí. Nedokázala jsem však pustit tlak (jak bych před ostatními vypadala?) a plakala jsem až doma, za dveřmi. Bylo jasné, že vlasy souvisí s mojí neochotou ukázat emoce, dát jim volný průběh a nestydět se za to.Nic jiného se vlastně v mém životě nezměnilo. Normálně jsem fungovala. Okolí si na moje šátky zvyklo a někteří je začali brát jako moji součást image. Vnitřně jsem věděla, že to takto není v pořádku, že nechci, aby to takto zůstalo, ale nevěděla jsem, co s tím. Alopecie se stala chronickou.
A co jsem dostala?
Empatii a soucit ostatních. Kontakt se svojí slabostí a bezmocí. Začala jsem se hlouběji zajímat, proč to tak je a hledala v minulosti souvislosti.
Oslovily mě skvěle napsané knihy R. Dalkeho, které jsem proletěla jedním dechem. Skvělé, tady bude klíč s mé holé hlavě. Po přečtení odstavce o vlasech jsem se sice něco dozvěděla, ale nijak se mě to nedotklo, nijak mě to nezměnilo. Prostě jsem si myslela, že si to přečtu a ono to rychle zafunguje samo (stejná naivita, jako když si myslíte, že si vezmete prášek a vyřešíte všechny bolesti). Knihu jsem sice na čas odložila, ale zájem o psychosomatiku zůstal. Něco se maličko ve mně zachytilo drápkem.
Kde celý problém vznikl?
Nevím to. Ale tuším z vyprávění mojí mamky, že jako miminko mě odvezl lékař na týden do nemocnice a po tomto pobytu se z malé vitální holčičky stala hadrová panenka bez života. Asi jsem tam dostala prvně na frak a trauma z odloučení se mi zakouslo do duše. Na to se pak začaly nabalovat podobné zkušenosti, při který jsem zjistila, že „plakat nemá cenu“, že být „slabá se nevyplácí“, že to nikoho nezajímá, že se to nic nezmění. Jako obranu jsem přestala vnímat zdravé vnitřní impulsy, které nám pomáhají nastavit hranice a ulevovat si. Zapouzdřila jsem svoji slabost jako nepotřebnou a nepomáhající a tělo mi to v období stresu začalo vyrovnávat vypadanými vlasy.
A co jsem si zatím uvědomila?
Od prvního vypadávání vlasů uplynuly už desetiletí a já jsem stále na cestě. Věřím, že jsem už vědomější. Vím, jak důležité je být u sebe a vnímat, co se mi zrovna emočně děje. Odložit svoji sebejistotu (možná falešnou) a vědomě se věnovat svoji své zranitelné ženské části. Nechat emoce proudit, jak potřebuji a uvolnit tak vnitřní tlak. Kontrolovat a přehodnocovat svoje pracovní nasazení bez hranic, které tuto ženskou část ničí. Vypadávání vlasů u mě souvisí s autoimunitou, se sebeláskou (na čí straně vlastně stojím?) Nenahrazovat slabost (ženskost) přehnanou aktivitou (mužskou energií). Každé vychýlení rovnováhy přináší vypadávání vlasů. Dává mi tak prostor zažít tu vytěsněnou měkkost alespoň zvenčí.
Vím, že jít po cestě k uzdravení není jednoduché a nejde mi to tak rychle, jak bych si přála. Být se slabostí ve stálém kontaktu se mi někdy daří více, někdy méně. Jsem ale už schopna sundat si šátek před cizími lidmi a vědomě vnímat a přijímat jejich soucit, teplo a užívat si tu měkkost. Která, v tu chvíli, proudí zvenčí. Jsem schopna už soucítit sama se sebou a stále se to učím. Není lehké změnit vzorec chování ze dne na den, ale jde to.
A co na to hvězdy?
Narodila jsem se s Venuší (symbol ženské moci, ženskosti – vlasy) v Beranu (mužská energie související s hlavou). Symbol ženskosti, ženské krásy, která má ale daleko k citlivosti a slabosti (v Beranu je Venuše „v pádu“). Když mi vlasy prvně vypadaly, šel přes Venuši Chiron – nastartoval celoživotní bolest, která tam už ale potencionálně byla. Tato Venuše je spojena s Marsem a Lunou v dalším mužském znamení Střelec, který nezná hranice. Z mého horoskopu je cítit převaha aktivních mužských znamení. Venuše je v 7. domě a vše s čím souvisí se učím v kontaktu s druhými lidmi, v partnerství. Stojí v opozici proti Asc (jak vypadám) , tzn. že je to buď a nebo (buď vlasy mám nebo nemám). Taková celoživotní přetahovaná😊
Cíl mé cesty?
Věřím, že jednou budu plně a vědomě v kontaktu se svou slabostí (ženskostí). A moje vlasy, na fyzické rovině, nebudou muset tuto nerovnováhu vyrovnávat, tím že vypadnou. Přijmu svoji přirozenost (sílu i slabost), která nemá s dokonalostí nic společného. A moje vypadané vlasy mě vždy upozorní, když sejdu z této cesty😊